Podle mě je tahle sbírka úplně jiná než co jsem četla předtím z doby před revolucí (od JHK). Je to pásmo datovaných básní zachycující (podle mě :) ) vývoj pocitů člověka zklamaného láskou/vztahem/ženou, nahlížejícího na sebe pokud možno s nadhledem a sebeironií, ale i tak pro mě tyhle básně neuvěřitelně intenzivně vyjadřují emoční prožitek. Přes všechnu tu ironii a "nadtext" o tom, že ze života přece zbytečně nebudeme dělat vážné drama, i přes maximální formální průhlednost, mě z některých veršů fakt bolelo u srdce. A ironie tu zdaleka není tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát; ani tolik, kolik bylo v těch starších sbírkách.
Určitě to taky souvisí s mým rozpoložením v době čtení. Ale jak do toho člověk začne tahat tyhle faktory, tak už se vlastně nemá o čem objektivně bavit...

"Zas Dušičky... A všude svíčky, květy, věnce
žalostný svátek postmortální existence
kdy každý pláče, vesměs na nesprávném hrobě...
to já svůj hrob a sebe v něm mám stále v sobě"

"Přežil jsem tvoji zář, přežiju temnotu
přežil jsem přísliby, přežiju hrozby
mám ještě hrdost svou! Vlastně už jenom tu
protože důvod k ní s tebou jsem pozbyl"

Z těch co jsem zatím četla (ještě jich nebylo tolik) mě nejvíc dostal Strýček Einar. Nádherně magický svět.

Tak některé z nich jsou naprostá bomba. Výletníci, Vteřina a věčnost, Nebozezy,... Jako první mě začal brát Čtenář not, nejdřív jsem se topila v tom, že hudbu zdaleka tak nevnímám jako autor a postava, ale postupně mi došlo, že dojem z tajemně neuchopitelné vzpomínky na dávnou lásku mi to nijak nezkazí. Právě v těch povídkách, které z vrchu jmenuju, jsem konečně na Křesadlovi uchopila i fascinující tematiku, nejen intelektuálně sofistikovanou výrazovou ironii. Tam, kde si libuje v úchylné erotice, mě nechytí, ale jinde mě dostává stoprocentně.

Pan Křesadlo je jistě sofistikovaný vtipálek, ale i přesto, jak jsem se na mnoha místech bavila, jsem se tak nějak už od začátku těšila až to skončí :-/ Je mi jasné, že smíšené pocity jsou vyvolávány záměrně, že pornografická složka je v rámci intelektuální četby jen doprovodným a zřejmě funkčním jevem... ale nic naplat, když mě to nechytlo. Ironizování hranic umění a pozastavení se nad podivnostmi lidské psychiky a blbostí vrchní intelektuální společnosti si nicméně cením.
Pan autor si evidentně oblíbil slovo 'mrzký', které v jeho ústech nabývá nebývale perverzních rozměrů... jazyková stránka knížky se mi asi líbila nejvíc. A některé intertextové odkazy, nemůžu si pomoct, mi přijdou naprosto samoúčelné. Škoda, doufám, že Polokatolické povídky zvládnu líp.

Psycho-filozofická hříčka o lidských hranicích v různých směrech... Snaha vytvořit si představu o něčem "natolik rozdílném od lidské zkušenosti" je až bolestivá, vzhledem k tomu, jak u toho šrotuje mozek a zhola žádný výsledek z něj nevypadává.
K předchozímu komentáři: Jasně, že tomu autor nerozumí, jak by tomu taky mohl rozumět? Jak se tomu vůbec dá rozumět? :)

Je pravda, že některé historické exkurzy do solaristiky byly trochu nudnější. A zřejmě, jak mi bylo řečeno, překlad Pavla Weigela nijak kvalitní... fakt, že některé věty se zdály občas pozbývat smyslu, tomu nasvědčuje.

Bernhardova próza z roku 82 je silně autobiografická. Vypravěčem v ich-formě je (zřejmě jen minimálně stylizovaný) literární Thomas Bernhard a rozpomíná se hlavně a především na svého největšího životního přítele Paula Wittgensteina. Jak by snad název napovídal, není tu Paul líčen nijak ve stínu slavného strýce Ludwiga, nicméně se tu o L. W. objevují na několika místech zmínky. Paul a Ludwig jsou představováni jako hluboce spřízněni, ne přímým přátelstvím, ale osudy a povahou. Svou pozicí vyděděnce uvnitř klanu Wittgensteinů.
Autor v textu vůbec nepoužívá odstavcové členění, což dává řetězení vzpomínek punc dlouhého monologu. Člověk má trochu pocit, jako bychom se s vypravěčem za celou dobu nehnuli z nemocniční postele, na níž své vyprávění začíná. Ve skutečnosti se ale děj posunuje, Paul i Thomas z nemocnice odcházejí, pohybují se po Vídni i rakouském venkově, oba stárnou a Paul nakonec umírá. Nečlenitost textu ale implikuje i nečlenitost děje. Nedovoluje mi vytvořit si nějakou strukturu. Nepůsobí to jako neuspořádaný proud vědomí, ale stojí to někde na pomezí mezi členitým výběrovým vyprávěním a neorganizovaným proudem vzpomínek.
Zásadním rysem je opakování. Bernhard jakoby se rozhodl nevyužívat deixe. Opakuje-li se předmět, o němž se mluví i v následujících větách, tak ho také znovu plně pojmenuje, žádná ukazovací zájmena. To vyvolává místy komičnost, místy to unavuje. Není to fuksovské opakovaní nastolující atmosféru groteskní fantasknosti. Je to prostě opakování, kterému nemůžu moc přijít na kloub ani na chuť.
Motivicky se textová mozaika skládá z 'přátelství', které naplňuje a intelektuálně podněcuje; z 'nemoci, stáří a smrti', které ve 'zdravých a živých' vyvolávají strach a odpor; z dobově podmíněného děsu z psychiatrických léčeben a z pocitu 'být velkoměstským člověkem'.
Právě z konfrontace velkoměstské intelektuálně nabité atmosféry s ubíjivou prázdnotou přírody ve mě vyvolávala pocity pravděpodobně nezáměrné ironie. Z mého hlediska jakoby autor líčil směšný snobismus velkých měst, velkých jmen, velké hudby a velkých myslitelů; přitom on nejspíš líčí skutečné pocity svého rozháraného, nervózního života.
Na závěr se kniha stává velmi smutnou a tíživou, když líčí, jak se Thomas od Paula na sklonku jeho života odvrací, právě ze zmíněného strachu před pachem smrti...

Jako pozitivní hodnotu jsem s z textu odnesla právě ztotožnění se s opájivou představou intelektuálně podnětného přátelství (resp. vůbec vztahu mezi dvěma lidmi, pro mě klidně vztahu učitel-student, nebo vztahu zárověň mileneckého).

Co mě pobavilo, že u nás v univerzitní knihovně měli Poslední tečku v kategorii odborné literatury...
Co k tomu jinak říct? Nápad je to výborný, ale podle mě trochu nedotažený. Závěrečné odhalení šokujícího tajemství autorství RKZ je fajn, ale ta motivace nějak pokulhává. Ta závěrečná kapitola, která se tváří jako úvod k disertační práci dr. Urbana o pravosti rukopisů (má i vlastní číslování) je vůbec nejlepší část textu, promlouvá v náznacích k "ději" předchozích kapitol mile sofistikovaným způsobem. Celý text nicméně stejně nesměřuje k odhalení pravdy o autorství RKZ, ale pravdy o charakteru dr. Josefa Urbana a jeho vztahu k "mladé bohemistce" Marii. Což se stane lidsky zavrženíhodným, každopádně literárně důvtipným způsobem.

Urban tu pověst vypraví poměrně zajímavě. Hlavně se mi líbí, že jako obvykle dokáže vytvořit věrohodné postavy, takže i mytologická knížata z pradávných věků mají svoje individuální rysy a myšlenky. Co bych vyzdvihla, je pojímání mýtu nemyticky, nejednoznačně, nikdo si není jistý sám sebou, tím co dělá, jak se rozhoduje. Libuše je mladá dívka, které vláda a pozice soudkyně přerůstají přes hlavu a celkem náhodně si vzpomene na vyprávění o muži, který by pro ni snad mohl být tím, komu by ráda stála po boku v čele kmene. Dojede si pro něj a přivede ho mezi své lidi, které tak postaví před hotovou věc. A všem se honí hlavou, co z toho teď asi bude...
Nicméně, přestože se z textu dá vyčíst tohle všechno, co tu říkám, ironické tóny zaznívají jen výjimečně a to rozhodně nikdy vůči pověsti samé. Příběh zachovává a podporuje veškerou mytologii (paradoxně k mému předchozímu tvrzení), důkladně si dává záležet na představení slovanských bohů a včleňuje je do vyprávění i jako postavy... a k tomu všemu jen dodává psychologickou kresbu.
Co nechápu, proč namísto slova bůh používá bog - když jinak je celý text napsaný moderní češtinou. Mně osobně to spíš překáželo.
Na Urbanově knize je leccos pěkného, celkem nic špatného. Ale nějak neměla sílu mě okouzlit.

Další jeho výborný text. Jakto, že se ještě neopakuje? To mě fascinuje, že mi pořád má říct co nového. Tentokrát je vidět, že si autor dává precizně záležet i na vnější románové kompozici, což se zvlášť "vtipně" odráží v prvním dílu knihy na tradičním Ajvazovu fenoménu vložených příběhů. Na druhou stranu je trochu zvláštní, že touto kompozicí, kdy každý příběh má svou první a druhou část, které se postupně uzavírají jako xml tagy, se nezbytně člověk soustředí na STŘEDOVÝ nesymetrický příběh Lindin zpěv... Jaktože jsme dosáhli středu? Nicméně tento střed je nakonec stejně rozbit pokračováním knihy v druhém dílu, navíc s úplně jinou kompozicí...
Jednou z nejsilnějších emocí, co mě při čtení provázely, byla touha po jihu, po moři, vůni rozplývání a vůbec po atmosféře toho pobřežního, přechodného prostředí.

Typický "značkový" Hájíčkův hrdina Pavel, odpůrce konzumního způsobu života, nablýskaných aut, budování kariéry. Nadšený geolog-student, který se na vysoké slepě zamiluje, což ho zblbne a nechá školy. Chce žít volným, neorganizovaným způsobem života, což ho nakonec dovede k nezákonné honbě za vltavíny. Jeho sběratelská vášeň a láska k minerálům se s prvními vydělanými penězi nepozorovaně mění v posedlost a závislost. Manželství s vysokoškolskou láskou se mu rozpadne, když ona nastoupí přesně na tu životní dráhu, kterou on od počátku opovrhuje.

Příběh je poměrně jednoduchý, vývoj manželství schematický a typický... forma vyprávění je také prostá, přímá a čtenářsky přístupná. Nelze tu hledat hlubiny, mimořádné vypravěčské nebo myšlenkové kvality. Ale rozhodně má Hájíček smysl pro příběh (čtivost) a není nezajímavé sledovat Pavla, jeho vztah ke kamenům, vnímavost k lidské auře, celkově jeho vývoj, jakkoli snad ničím zvlášť nepřekvapí, ale přinejmenším zaujme svou prostou lidskostí.