Knížka, o které snad nejdéle říkám, že je moje nejoblíbenější. Hlasovala jsem pro ni v Knize mého srdce, ale bohužel se nedostala. Je to psáno s fantastickou lehkostí, o to víc mě překvapila nezajímavost ostatních autorových knih (kromě Malé Matty).

Kouzelná...ale po pravdě mnohem míň než jsem čekala. Hledání dokonalosti je báječná věc jako motivace člověka, ale čeho je moc, toho je příliš. Je opravdu dokonalost to jediné v životě, co má hodnotu?

Musím říct, že je třeba překonat začátek. Nejdřív jsem myslela, že to bude jen erotická slátanina, ale nakonec mě to chytlo. Četla jsem během dlouhé nemoci :-)

Bible pro moje studium, snad do každého druhého předmětu se z ní učím :-). Studuju českou filogii se zaměřením na editorskou činnost.

Je to úžasná kniha. Skvělé je, že přesahuje i rok 89, což se často nevidí. Skvělý kolektiv autorů, skvěle napsané, vřele doporučuji.

Já bych řekla, že s Malevilem se nedá nic srovnat. Muži pod ochranou nebyli špatní, ale dost to zavánělo levným trillerem, zatímco Malevil je úžasná věc, která skutečně dýchá tou specifickou atmosférou, o které mluví Stela :-).

Sakra je tohle literární nebo erotický server? :-)

Tahle knížka byla oblíbenou knihou hrdinky v nějakém filmu... není to moc informací :-), ale neví o tom někdo něco?

Trvalo mi, než jsem tomu přišla na chuť, protože ta dějová roztříštěnost člověku moc neumožňuje hluboký ponor :-). Vypravěč neustále přeskakuje mezi dětstvím a "svými" prožitými čtyřmi válkami, přičemž o té v pořadí druhé se čtenář dozví teprve v poslední kapitole... Ale nepovažuju to zas za chybu, protože to dodává té knížce zdání autentičtějšího vyprávění... Je to zkrátka sled jednotlivých epizod z Janova života bez časové následnosti, nad nimiž tvoří zastřešující motto úvaha o tom, co to vlastně znamená žít "dlouho a šťastně"... Je to moc hezká věc, doporučuji.

Jedenáct minut je pravděpodobná průměrná délka běžné soulože. Tento údaj se v knize vymezuje především vůči obvyklému úsloví "strávit s někým noc", jelikož v této "noci" jde právě jen o oněch vyabstrahovaných jedenáct minut. Zásadní ovšem je, jak je těchto krátkých jedenáct minut - řekněme i denně - důležitých, ba zásadních v životě lidí.
Postavy románu Paula Coelha mi přijdou nějak nepravděpodobné. Autor tu zachycuje v zásadě reálný svět a to dost syrový, nahlížený odspodu. Ne tedy od úplného podzemí společnosti, ale zkrátka z vrstev spíše nižších než středních. Zároveň ale od začátku víme, že nejde o žádnou společenskou prózu a už vůbec ne kritický realismus, ale spíše o téměř metafyzické úvahy o člověku, jeho vnitřním světě a o sexu (mimo jiné si o tom uděláme obrázek z anotace na obálce :-). Pro tyto účely pak Coelho volí postavy, které se mi nějak nehodí do celkového obrazu textu. Všechny hlavní postavy (Maria, Ralf i Terence) mají zásadní filosofickou hloubku, s níž uvažují o svém životě a snaží se do něj nějak opravdově proniknout. Jsou to tedy spíše abstraktní postavy, skutečně jen postavy románu a s tím je v kontrastu reálná realita okolního světa.
Proč by člověk nemohl mít skutečnou filosofickou hloubku a schopnost takového uvažování? Jistě, proč ne. Není to ale zrovna běžné a s jakou pravděpodobností bychom takového člověka našli mezi prostitutkami z klubů na ženevských bulvárech? Kdyby byl děj románu zasazen do méně konkrétního prostředí, zdá se mi, že bych pak s touto rovinou knihy neměla žádný problém. Takhle mi ale občas zaskřípalo při čtení v hlavě.
Maria je mladá obyčejná Brazilka, která má poněkud nabubřelé, materialistické sny o bohatství, slávě a o tom, že dokáže něco, co ostatní ne. Jednou se vydá do Rio de Janiera a hned narazí na lovce mladých dívek ze Švýcarska, který ji nabídne pracovní smlouvu jako tanečnici a odveze ji do Evropy.
Maria není tak naivní, jak by se mohlo zdát. Já jsem celou dobu měla podezření, že se z toho vyklube hned nucená prostituce. Ale nevyklubala. Maria po dobu rozhodování kupodivu alespoň zauvažuje nad možností, že jde o nějaký podvod, dokonce si pomyslí, že sám Švýcar po ní možná bude chtít sex. Ale to ji příliš neznepokojuje. Za tři stovky to přece stojí za úvahu. Maria má totiž už tehdy, na začátku příběhu, poněkud lhostejný postoj k sexu s muži, pramenící z jejích zkušeností s láskou v dospívání. A tenhle postoj ji právě nakonec dovede k prostituci, jakožto v danou chvíli nejpohodlnější cestě k penězům.
Tak to zkrátka je. Ona se nestane obětí mafiánských machinací a obchodu s bílým masem, nikdo ji nevyužije jako cizinku neznající jazyk. Ona se pro tu cestu rozhodne dobrovolně.
Její vztah k řemeslu a vývoj tohoto vztahu je také zajímavý, i to, jak se během roku, kdy si vydělává tělem, zároveň stále vzdělává v knihovně. Nejneobyčejnější je však její setkání se sadomasochismem a následné rozloučení s ním.
Toto její hledání sexu a sebe v něm zaujímá nejvíce znepokojující místa příběhu a podle slov samotného Coelha tvoří také hlavní linii i poselství díla. Jaký je správný postoj k sexu? A čím je vlastně sex pro člověka? Maria s Ralfem (ale čtenář při čtení až příliš dobře cítí, že ve skutečnosti je to Paulo Coelho) nakonec nachází jeho hodnotu v posvátnosti a síle sexu z lásky, mezi dvěma lidmi, kteří v sobě vzájemně našli svou druhou polovinu a v objetí se znovu spojí v jedno tělo.
Jak si však poradit s dosti nefunkčním a romantickým koncem, kdy se Maria, po krásném prvním milování a rozloučení, vydá na cestu zpět do Brazílie, ale Ralf ji zastihuje na letišti v Paříži a happy end je na světě? Pár sice své shledání sám nahlas zdánlivě ironizuje a srovnává s klasickými dojáky z americké produkce, to ale nic nemění na tom, že ten konec prostě takový je. Proč, pane Coelho? Neodsuzuji, ale nerozumím.
Jinak silná, znepokojující, otázky kladoucí kniha. Přečteno naráz a s mrazením v zádech.