Hlava XXII

Prostě Hlava XXII, co víc dodat!

Čtivé, zábavné, zarážející, dramatické, absurdní, komplikované, smutné, jedinečné. Dílo, které nemá v celé historii válečných knih obdoby a které vás nutí neustále se k němu vracet. Jedna z mála knih, u kterých rozsáhlost oceníte.

Významný protiválečný román, který popisuje příběhy bombometníka Yossariana ve 2. světové válce, kdy Američané dobývají fašistickou Itálii. Autor, inspirovaný svými vlastními zážitky z války, dokonale popisuje absurdní atmosféru americké armády a válečné mašinérie. Yossarian zažívá mnoho naprosto absurdních nebo i mrazivých příhod. Pozná mnoho zvláštních postav a přitom se stále pokouší dostat se nějak z toho šílenství pryč a přežít.
Román musel v době vydání (1961) působit jako výbuch těžké pumy z Yossarianova bombardéru. V době, kdy byly média plné vojenské propagandy, všude vlály vlajky a hrdinové psali memoáry, tak Heller přišel se švejkujícím Yossarianem, který má příšerný strach, že ho všichni chtějí zabít, většinu času tráví simulováním v nemocnici nebo v bordelu. Heller je skvělý ve vytváření naprosto bláznivých parodujících situací (Milovy vajíčka, nahý muž na stromě, důležitý pumový rozptyl, major Major Major Major ...), nebo vyšinutých dialogů (Kdy jste neříkal, že vám nic nemůžeme dokázat?). Dokázal jsem si opravdu dobře představit celou tu specifickou atmosféru americké armády. Je také poznat, že má z války mnoho vlastních zážitků, tak jeho popisy bojové akce jsou hodně silné.
Trochu jsem měl problém s tím, že ze začátku na mě text působil trochu zpřeházeně, neurovnaně. Některé věci se vysvětlí až později. Celý román není tolik ucelený, je to spíš soubor mnoha příběhů a to společně s docela velkým počtem postav trochu brzdí ve čtení. Některé situace mi také přišli zbytečně nereálně přehnané. Zpočátku jsem si taky říkal, přesně v duchu Hlavy, kdo je vlastně tady blázen, jestli podivné postavy knihy, Yossarian nebo snad autor. Yossarian na mě působil jako nesympatický, cynický, povrchní frajírek, ale postupně mi začalo docházet, že to je nejlepší obrana, kterou vyděšený Yossarian ve válce má, proti tomu, aby se z toho všeho sám nezbláznil.

Boží!

Přečetl jsem polovinu a poslední kapitolu (abych věděl jak nebo jestli to vůbec nějak dopadne) a málem mě to odrovnalo. Občas jsem se zasmál, dvakrát snad i nahlas ale jinak je to knížka tak neuvěřitlně o ničem! Nic se tam neděje, příběh se nijak neposouvá a opakují se stále stejná témata. Přežít by se to samozřejmě dalo ale vzhledem k tomu že i humor se často opakuje tak mě to zkrátka hrozně nudilo. Množství postav tomu taky moc nepřidávají a 500 stránek je fakt šílenost. Myšlenka zajímavá, ale musela by mít 150 stran.

To sam198: Sory, ale tvrdit, že je to o ničem, že se tam nic neděje atd. je uplná blbost. Možná by sis to měl přečíst znova a pořádně.

Když do jakékoli knihy vkládáte velká očekávání, tak si často zaděláváte na menší či větší zklamání. Jen minimum knih očekávání splní nebo ho dokonce překoná. Hlava XXII patří mezi hrstku knih, která má velká očekávání doslova převálcovala. Od tohoto románu jsem očekával chytrou parodii na Druhou světovou válku a armádu obecně, ovšem místo toho jsem si přečetl neuvěřitelně chytrou knihu o fungování poválečné Ameriky a o fungování dnešního Světa. Vždyť, kdo nezažil nebo se nedozvěděl o alespoň jedné vtipné epizodě z Hlavy XXII aplikované do dnešního každodenního života? V dnešní době též o všem rozhodují chytráčci a chodící kalkulačky typu Mila, díky nim se na vrchol společenského žebříčku dostávají tupci a plebejci jako Scheisskopf, Korn, Peckem nebo Dreedle a na celé věci se přiživují jen přihlouplé krysy typu Whitcomba. Ostatní lidé buď jen přihlížejí nebo si v častějších případech opravdovou strukturu Světa a života ani nepřipouštějí. Najdou se výjimky jako Yossarian, tedy v případě Hlavy XXII člověk mezi vojáky a v dnešní době řekněme člověk mezi „lidmi“. Postava Yossariana je zároveň přidanou hodnotou románu a to nejen proto, že mám díky Modrovousovi od Kurta Vonneguta a Kterak si stvořit ženu od Williama Saroyana pro Arménce tak trochu slabost. Kniha by člověku asi dala stejně, kdyby šlo o brečení nad stavem války či armády, ale daleko lépe se čte, když se od prvního odstavce v jednom kuse smějete. Uznávám, že nejde o humor pro každého. Pochopení humoru i smyslu knihy si žádá určitou dávku inteligence a především cynismu, jinak čtenáři asi moc nedá. Celá koncepce románu též stojí za to a dává mu punc geniálního díla. Roztržení několika dějových linií a rozdělení kapitol dle postav mě neustále drželo ve střehu a stále jsem si doplňoval mozaiku příběhu. Často jsem se dozvídal informace, které perfektně doplnili již dříve zmíněnou situaci, ovšem předtím už jsem byl s popisem spokojen a další doplnění jsem ani nežádal. Přesto Josef Heller díky své precisnosti tyto informace chytře rozmístil a čtenáři je doslova vnutil. Celkový skvělý pocit z koncepčního a dokonalého díla tak získáte až na samém konci.