Moje souřadnice: na osudových křižovatkách republiky a v exilu

Alfons Bradatsch

biografie, paměti

přidáno: 17.05.2009

Alfons Bradatsch, po otci Němec a po matce Čech, nabídl ve své knize jeden konkrétní lidský příběh, v němž se protínají a zauzlují všechny události velkých dějin 20. století ve střední Evropě. Otec, voják z povolání v rakousko-uherské armádě, byl po první světové válce přijat jako štábní rotmistr do československé armády a sloužil v posádkách na východním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Proto se Alfons v roce 1928 narodil v Michalovcích, následně žil v Užhorodu a Rožňavě a první školní roky absolvoval ve slovenštině a maďarštině; v dětských letech tak žil v jakémsi meziprostoru čtyř jazyků mnohonárodnostní Československé republiky. Po obsazení jižního Slovenska Maďarskem na podzim 1938 se rodina (už bez maminky, která zemřela 1933) vrátila na jaře 1939 do Čech. Bradatschovi našli na párlet domov v jedné z kasárenských budov v Terezíně a Alfons zde poprvé začal chodit do německé školy. V roce 1942 nastoupil ke studiu do Německého vojenského kartografického ústavu v Praze-Dejvicích, kde bydlel v internátním učilišti a zažíval zde tvrdý vojenský dril. V lednu 1945 pak jako šestnáctiletý narukoval do wehrmachtu k protiletadlovému dělostřelectvu a byl bojově nasazen v oblasti slovinské Celje. S koncem války pro něho nastalo jedno znejdramatičtějších období života. Jako ostatní vojáci z jeho jednotky se neorganizovaně snažil uniknout z dosahu Rudé armády a jugoslávských partyzánů, až se po zadržení v Korutanech dostal do amerického zajateckého tábora u Mnichova. S malou skupinou Němců z Čech byl po několika týdnech Američany vyvezen k saskému městu Plauen. Pak nastala skutečná pěší anabáze rozvráceným územím přes Krušné hory do Kraslic a Chomutova. V červnu 1945 se konečně dostal do Kladna, ale byl jako podezřelý ihned uvězněn, vyslýchán a určen k práci na jatkách. Po propuštění se v srpnu setkal se svým otcem v internačním táboře v Dubí u Kladna a společně byli nasazováni především na práci v zemědělství. Díky vrácenému čs. občanství (srpen 1946) nešli do odsunu a rok na to byl Alfons Bradatsch přijat do Zeměměřického úřadu v Praze. Po únoru 1948 odolal nabídnuté přihlášce do komunistické strany, přesto pro své odborné kvality zůstal pracovat v úřadu. Po krátké naději pražského jara znamenala srpnová invaze roku 1968 zásadní zlom a rodina Bradatschova se při cestě k Jadranu rozhodla pro emigraci. Díky získání úředního prodloužení pobytu v cizině se mu ho podařilo na krátký čas legalizovat, manželka s dětmi se vrátila do Prahy, ale v létě 1969 došlo k definitivnímu rozhodnutí pro exil. Pan Bradatsch vzhledem k své odborné kvalifikaci našel rychle dobré zaměstnání u mnichovské firmy Photogrammetrie GmbH, a podařilo se mu tak rodinu slušně zajistit. Jejich životní osudy se právě v Německu mohly konečně stabilně rozvíjet. Kromě osobních a rodinných událostí v průběhu dalšíchdvaceti let přibližuje na řadě příběhů konkrétních lidí život české exilové komunity v Mnichově a vyzvedává mj. význam"České sociální pomoci", duchovní služby u kostela sv. Štěpána, Rádia Svobodná Evropa a exilového skautingu. Listopad 1989 mu otevřel novou životní kapitolu, která je ve znamení návratů do vlasti, mnoha setkání po dlouhých letech a životního rekapitulování. Alfons Bradatsch jako křesťan se v bizarních peripetiích doby snažil žít poctivý život, o němž ve své knize živě, přirozeně a bez jakýchkoli výčitek vypovídá. Její závěr odkazuje k moudrému životnímu smíru:"Moje poslední souřadnice času a místa se ještě vypočítávají na nejstarším,ale nejdokonalejším počítači světa, než budou definitivně totožné se souřadnicemi mých předků."