Četla jsem dvě různá vydání cca půl na půl, ani jedno nebylo tím, které je tu vyfocené... Jedno vydání z 50. let v úpravě pro děti a jedno ze 40. let, snad normální překlad. Zatím jsem se příliš nepídila po rozdílech. Každopádně kniha je to myšlenkově velká, spravedlivě rozhořčená, až pompézní, zpracováním spíše nepravděpodobná, naivní a patetická. V celkovém vyznění mi přišlo silnější téma pevné víry v boha než odpor vůči otrokářství... Četla jsem s chutí, celkem napjatě a ukápla i slzička :-).

Neprožila jsem ani hrůzu, a bohužel ani ironii... Během čtení jsem úplně zapomněla na počáteční drobný problém s identitou hlavní postavy, takže mě závěrečné rozuzlení překvapilo a teprve pak jsem si vzpomněla, že na začátku mi něco nesedělo... Jinak mě ta knížka moc nebavila, četla jsem si strašně dlouho a mezitím jsem stihla 5 jiných. Ale nakonec přeci jen stálo za to ji číst, jsem ráda, že jsem to dotáhla dokonce. Ale rozhodně Golema nezařadím ke svým oblíbencům.

Podle vzpomínek na předčítání z téhle knížky ještě na gymplu jsem nějak očekávala bouřlivý humor a on se nedostavil. Byla jsem malinko zklamaná, ne proto, že to není tak skvěle vtipné, ale proto, že ta tátova moudrost mi prostě nepřijde tak moudrá, jak bych chtěla, aby byla... a neumím si představit desetiletého kluka, který se svým tátou takto rozumuje. Buď já, nebo Saroyan máme špatnou představu o dětské psychologii, fakt tohle neumím odhadovat.

Četla jsem starší vydání, ne tenhle nový překlad. Ale je to skvěle podaný výklad existencialismu, to je hlavní :-).

Nedokážu pochopit, jak se u Kladiva může někdo nudit. Sama nemůžu posoudit literární kvality jako takové, ale i kdyby byly minimální, já u toho umírala hrůzou! Chvílemi jsem myslela, že nedočtu do konce, ale pak jsem se poslední večer začetla a najednou byl epilog... Do poslední chvíle, než upálili děkana Lautnera, jsem měla naději a pak už jsem byla jen prázdná a zároveň plná zlosti. Výsledkem jsou ohryzané nehty, pocuchané nervy, šílený pocit bezmoci a plná hlava otázek po smyslu církve a lidské síle či slabosti...

Za necelé 4 měsíce mi bude dvaadvacet a první díl se mi teď na druhé čtení líbil skoro stejně jako na poprvé někdy před cca 7-9 lety (?). Myslím, že i ty patetické scény zvládá Rowlingová literárním jazykem daleko lépe než kterýkoli potterovský režisér jazykem filmovým.

No, dát sem jako charakteristiku knihy komentář někoho cizího z její obálky mi připadá dost podivné... Každopádně, knížka je krásná a dost neobvyklá v kontextu všeho, co jsem četla. Čas od času se tam vyskytnou jevy jak vystřižené z magického realismu, je to jakoby reálný příběh více méně bez nějakých formálních a narativních kotrmelců, ale hodně imagativní, plný antifyzikálních, nadpřirozených jevů, které jsou ale běžnou součástí vypravěčova světa. Díky tomu je to podle mě tak dobré, celý příběh tak získává jakousi všeobecnou platnost a symboliku...jinak by se tam nestalo kromě jednoho takřka pedofilního vztahu vůbec nic :-).

Myslím, že tu vůbec nejde o milovníky nebo nemilovníky USA. Je to knížka plná krásných myšlenek, velmi svižně a obratně vyprávěná. Steinbeck skutečně píše o tom, co viděl a slyšel na své cestě po Spojených státech, ale dokáže všechny své postřehy předat i s vlastním hodnocením a vnitřní energií všech těch událostí a míst. Pro mě to bylo krásné a podnětné čtení.

Nebyla jsem si s hodnocením jistá, protože bych musela hodnotit každou povídku zvlášť... Některé jsou super, některé už příliš nesrozumitelné. Berková hodně užívá jazykový humor a absurditu, což je zábavné, ale někdy to právě vede k rozpadu celé povídky...aspoň pro mě :-)

Román aforismů (Zloděj kufrů)
Je to docela zajímavá věc svou kompozicí a rozvíjením děje, ale samozřejmě taky citovým vyústěním a závěrečnou gradací, která ovšem jinak v celé knize (někdy až zoufale) chybí.
Román je prostě líčením jednotlivých situací a hlavně rozhovorů téměř čtrnáctiletého Ludvíčka Adlera s přáteli nebo se sebou samým v terezínském ghettu. Především s nově příchozí Markétkou Fisherovou a starým známým řezníkem Josefem Reinishem, jedno varle delší, odveden. Fascinovalo mě neustálé opakování přívlastků, které jsou přisouzeny jednotlivým postavám. Zvláště tedy Josef Reinish, řezník, jedno varle delší, odveden a Ludvíček Adler, der Vierteljude. Nakonec jsem usoudila, že jde o to, jak židovské ghetto a němečtí fašisti jednotlivé osobnosti zkrouhli na určitý nejvýznamnější rys, který nabyl na významu právě jen v dané situaci. Tím je jak "řezník", který je v ghettu přímo superhvězdou, tak der Vierteljude, což je asi jediná charakteristika Ludvíčka, kterou Němci berou v potaz.
A proč román aforismů? Celý ten text je poskládán z jednotlivých úvah o lásce a jejích různých podobách a především o morálce, její podstatě a smyslu v době války a bídného života v ghettu.
Ludvíček se přátelí s Markétkou a vypravěč spolu s ním rozvažuje, co je přátelství a co láska, jaký je mezi nimi vztah a o tom, jak věk rozhoduje o povaze vztahů mezi lidmi.
Ludvíček má podle mě tu nejlepší koncepci morálky: nekrade přátelům ani těm, kterým by zásadně ublížil. Vybírá jen bohaté kufry, bere chleba z pekárny a dělí se s blízkými. I Markétky myšlenka je ale silná: nesmíš krást, abys neshodil svou duši, abys zůstal pořád člověkem.
Závěr přichází zcela náhle. Mezi řečí, která plyne celým románem, Ludvíček řekne Markétce, že ho povolali do transportu na Východ. A na posledních asi 30 stranách dojde k celému tragickému zakončení i s prvním mladým polibkem a slibem věrnosti.
Brečela jsem, když se loučili a sami cítili slzy v očích, ale hlavně když vypravěč lhostejným, nepatetickým tónem mluvil o tom, jak Ludvíčkův transport šel hned po příjezdu do plynu a z Ludvíčka nezbylo nic než saze nad komíny Auschwitz-Birkenau.
Vypravěč předjímá po celou dobu z všeobecného hlediska osudy lidí z ghetta, často, ale jen v krátkých poznámkách a náznacích mluví o cyklonu B a smrti, která je všechny čeká. Jeho role ale není jinak zvýrazněna, stojí v pozadí jako jakýsi duch, jenž přesně pojmenuje myšlenky a pocity, které jeho postavy jen tuší a cítí.
Problém nedějovosti u mě ovlivnil hlavně to, že mi trvalo déle než normálně knížku přečíst, bavila mě, ale nevydržela jsem vždy číst najednou delší úsek. Až konec jsem přečetla naráz jedním dechem.