Ne,že bych si z knihy nic neodnesl, ale vadila mi na ní spousta věcí.
V jedné z prvních kapitol autor na výzkumech jejichž výsledky odporují jeho přesvědčení ukáže, jak mohou být výzkumy chybné a proč a přitom se ve všech ostatních kapitolách na obdobné výzkumy odvolává, aniž by nějak doložil, že právě tyto výzkumy chybné nejsou. V kapitole o školství brojí proti odchodu žáků na víceletá gymnáziia a argumentuje tím, že ti,kteří odešli dostanou vše a ti co zůstali nedostanou nic. Tak když ti zůstavší nedosanou v počtu 25 žáků na třídu nic, copak by tam asi dostalo těch 5, kteří odešli a teď v počtu 30 na třídu? Taky mi vadilo, že v knize adresované české společnosti věnuje tolik prostoru Trumpovi. Taky ho nemám rád, ale taková averze může jen vyvolat reakci protistrany. No a v kapitole o mýtech mi vadilo, že mýty, které se týkaly autorova přesvědčení zlehčoval, kdežto ty ostatní považoval za vážný problém. Kniha mi přes dobré myšlenky přišla nevyrovnaná.

Nevím jak vlastně hodnotit. Anotace slibovala velmi zajímavou knihu, hodnocení velmi vysoké, komentáře čtenářů nadšené. Já jsem to nadšení ale nesdílel. Každých 50 stránek jsem bojoval s nutkáním knihu odložit.Děj nudný, vývoj žádný. Obrovské množství detailně rozpitvaných násilnických scén. Snad oslava násilí? Popis vyvražďování Židů na Ukrajině připomínal Krvavé země od Snydera, ale to je přece faktografická kniha ne román. Tragédie, která se na začátku postavila mezi dva přátele,pak vata a na konci se přátelé střetnou. Celkem 700stránek textu. O čem to vlastně bylo? O tom, že když člověk podá ruku zlu, už se ho nezbaví a upadá do něj víc a víc a nemá šanci se z vleku osudu vymanit? To je silně alibistické přesvědčení. Nebo to bylo o hrdinském zabránění vývozu vojenského materiálu do Říše? - ale o tom tam byly snad tři stránky. No a konec je těžce melodramatický. Jediná kapitola,která mě zaujala se v mém výtisku jmenovala „Charkov, červenec 1943“ na str.469-587, i když tam o Charkovu nebylo ani slůvko a celá se odehrávala v Bürkenau. Můj první Karika a asi i poslední.

Z knihy mám takový rozpačitý pocit. Babička Anny Carlsonové měla velmi těžký život, až mi z těch několika úryvků kterými se mu autor věnoval,běhal mráz po zádech. Ale spojení se současnosttí se hrubě nepovedlo. Škoda.

Kdyby se autor věnoval pouze té historické části a z ní vypustil tu duchařinu a víc se věnoval vývoji jednotlivých postav a vztahů, mohl by to být zajímavý historický román. Spojením se současností to však je jen průměrná slátanina.

Když jsem si půjčoval tuhle knihu, těšil jsem se na laskavou,pohodovou knihu,ale...
Nikdy se mi nepodařilo dočíst Švejka, přestože jsem se o to asi 5x nebo 6x pokusil, ale humor, který vznikne spojením naprosté naivity (ať už hrané nebo přirozené) s vojáckou tupostí, mě pobaví na 20 možná 30 stranách, ale číst o tom ještě dalších 600 stran, to je nad mé síly.
Když jsem začal číst Gentlemana, obestřel mě takový chlad, jestli taky nebudu muset začít i tuto knihu 5x,ale už po pár stranách jsem musel tento velice mylný názor radikálně upravit.
Gentleman v Moskvě je skvělá kniha plná osobitých a nádherných postav a ani jedna snad není navíc.Tak optimistickou knihu, která prochází nejtragičtějšími obdobími 20.století,jsem snad ještě nečetl. Jemný a laskavý humor, kterým je kniha prodchnuta, ve mně vyvolával vzpomínky na „Saturnina“ nebo „Dobře utajené housle“. Miluji takový humor, který vyvolává úsměv na rtech, nikomu neubližuje, nikomu se neposmívá. Ani ty nejzápornější postavy nijak nezesměšňoval, jenom je bral jako nutné zlo. „A jak řekl ten pán z Genesis: A bylo to dobré.“
P.S. Nevím, kdo sem vložil tu knihu s druhým autorem Tobiasem Druittem. Já jsem četl,hodnotil a komentoval knihu,kterou napsal pouze Amor Towles. Změnit autora nebo vložit nově se mi nepodařilo.

Kniha mě nijak nenadchla. K ani jedné postavě se mi nepodařilo najít aspoň trochu kladný vztah, opravdu sbírka figurek. A ani na straně policie nic pozitivního. V podstatě se vlastně nic nevyšetřovalo. Jen pár nikam nevedoucích rozhovorů a nakonec se pachatel zhroutí a přizná se k vraždě omylem. Snad jen Agáta a prostředí pasťáku byly uvěřitelné.

Příjemné,odpočinkové čtení až na ten závěr, který mi přišel dost naivní a nedořešený. Do armádního objektu, kde jsou skladovány zakázané chemické a biologické zbraně hromadného ničení a který je hlídán tak, že i myši,které tam mají chodbičky, musí mít pro vstup průkazy s otiskem tlapky,skenem oka a pasem DNA,se dostane skupina útočníků(i když velmi schopných) a hlavní velitel objektu,přestože o vniknutí ví, není schopen zorganizovat obranu.

Pro milovníky faktografie to může být výborná kniha. Pro mě to byla neskutečná nuda. Od strany 50 jsem počítal stránku za sránkou, kdy už bude konec. A i když od toho odhlédnu, nepřesvědčil mě autor, že jeho hrdinové byli o tolik vyjímečnější a lepší než mnozí ostatní účastníci té hrozné války.

Kniha místy temnější než černo černá temnota. Příběh sebestředného, psychicky narušeného člověka, jehož despocie zasáhne celou rodinu. Některé popisné části mi přišly trochu zdlouhavé, ale přesto krásná kniha.